Veronika Korjagina: Nudný život holuba

...

Velká část digitálního prostoru, který byl dlouho zemí zaslíbenou diverzitě a inkluzi, se záhy po inauguraci Donalda Trumpa přiklonila k vidění světa, s nímž přišla nová administrativa. Projevilo se to například tím, že Zuckerbergův Facebook zrušil fact­-checking, ale také třeba zploštěním názorové rubriky v deníku Washington Post, jejž vlastní zakladatel Amazonu Jeff Bezos.

Jsou ovšem oblasti, kde je digitální svět stále ještě v pořádku. Například v aplikaci Duolingo, bezplatné platformě pro vý­­uku jazyků, se pořád objevují mešity i stejnopohlavní manželské páry. Při lekci italštiny jsem dokonce narazil na povzbuzující větu „Voi unite gli operai“ (Vy sjednotíte dělníky). Je samozřejmě možné, že i Duolingo, které sídlí v pensylvánském Pittsburghu, se nakonec přizpůsobí novým pořádkům. Pokud by se tak stalo a uživatelé by byli konfrontováni s jazykovými lekcemi v duchu Trumpova myšlenkového MAGA světa, mnozí uživatelé, zejména ti evropští, by nejspíš začali hledat alternativu.

O snaze nahradit americké produkty evropskými – a nejen v oblasti digitálních technologií – se od střetnutí Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance s Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně mluví čím dál častěji. Zatím tyto úvahy nenabraly rozměr, který by se přibližoval rusofobnímu třeštění z počátku rusko­-ukrajinské války, kdy se u nás takzvaná ruská zmrzlina přejmenovávala na ukrajinskou, a to je jedině dobře. Na druhou stranu, v případě digitálních platforem často sdílíme citlivá data s korporacemi patřícími do jurisdikce státu, u nějž se už nadále nemůžeme stoprocentně spoléhat na benevolenci a přátelské úmysly. Asi nejlépe vystihla neradostnou situaci kamarádka mé mladší dcery, která od doby, kdy tam strávila nějaký čas, považovala USA za svou oblíbenou zemi: „Trump mi to úplně zkazil.“

Účastním se schůzky Iniciativy nájemníků a nájemnic (INN), organizace, která se ­snaží bojovat za práva a lepší podmínky lidí ­žijících v nájemním bydlení. Řeší se přírůstky nových členů, mediální výstupy k problému krátkodobých nájemních smluv nebo aktivity jednotlivých akčních skupin. Zažívám aha moment: v České republice lidé bydlící v nájmu představují minoritu – tím se tedy vysvětluje nezájem ze strany politiků.

Ve vzpomínkách se vracím na sídliště Písnice, kde jsem vyrůstala. Obyvatelé se zde mnoho let připravovali na to, že si své byty budou moci odkoupit (prodali kvůli tomu auta, chaty, vzali si půjčky). Vlastník – polostátní společnost ČEZ – ale nakonec svůj závazek vůči nájemníkům zrušil a rozhodl se celé sídliště prodat soukromé firmě CIB, která předložila nejvyšší nabídku. Myslím na sousedy z našeho vchodu i z dalších paneláků. Většinou neměli kapacitu ani prostředky na to, aby se mohli účinně bránit, řešit právníky a podobně. Z lidí, kteří věřili, že jednou budou bydlet „ve vlastním“, a do určité míry tomu podřídili své životy, se stali doživotní nájemníci s krátkodobými smlouvami a přepálenými nájmy. Zlé sny se mi moc často nezdají, ale když už noční můru mám, bývá v ní mnohdy hořící panelák – těžko v tom nevidět souvislost s traumatickým osudem písnického sídliště.

Na schůzce INN sedím společně s těmi, kterým situace ohledně bydlení a vůbec sociální nerovnosti nejsou lhostejné, a běží mi hlavou, kolik asi lidí se bude muset ještě přidat, abychom byli slyšet, a co všechno bude nutné udělat, aby mohlo dojít k systémové změně. V krizi samozřejmě není jen bydlení. Žijeme v době oligarchizace: kdykoli se může objevit někdo, kdo se rozhodne, že si všechno prostě koupí nebo zařídí z pozice moci. Jedná se o čím dál větší hrozbu v nejrůznějších sférách. Sdružení, jako je INN, nám mohou pomoci této situaci čelit. Vyvstávají před námi zásadní otázky: Jak dospět k takovému rozšíření našich kapacit, abychom dokázali odmítnout systém, který je pro většinu lidí nevýhodný? A jaké formy organizování budou potřeba k tomu, aby se naše společnost mohla vydat jiným směrem, než kam má teď nakročeno?

Pohřbeni zaživa. Tak se museli cítit tvůrci a tvůrkyně snímku Emilia Pérez před udílením francouzských filmových cen César a hlavně před vyhlášením Oscarů. Poté, co byly zveřejněny islamofobní a rasistické tweety hlavní hvězdy, herečky Karly Sofíi Gascón, by pro ně snad bylo lepší na ceremoniály ani nechodit. Doma skandál ještě celkem prošel: snímek, jehož hereckému kvartetu loni porota v Cannes přiřkla (kolektivní) cenu za nejlepší ženský herecký výkon, si ze slavnostního večera odnesl sedm Césarů. Posměchu ale ušetřen nebyl. Moderátor večera, herec Jean­-Pascal Zadi, se nechal slyšet, že film by mohl vyhrát třeba v kategorii „nejlepší tweet“. Režisér Jacques Audiard nyní Karle Sofíi Gascón právem nemůže přijít na jméno. Uvolnění nakonec přineslo až parodické vyhlášení nejlepšího herce, který nikdy nezískal Césara. Vítěz, komik Franck Dubosc, při přebírání minisošky poděkoval Audiardovi za to, že ho nikdy neobsadil – bez tohoto „privilegia“ by cenu pro lúzry nejspíš nedostal.

Ze třinácti oscarových nominací Emilia Pérez uspěla jen ve dvou kategoriích. Pro Francii je to téměř národní tragédie. Média ve snaze najít cestu ven z této trapné situace začala hrdě psát o francouzských koprodukcích. Kupříkladu animovaný snímek Kočičí odysea, ověnčený Zlatým glóbem, Césarem a teď i Oscarem, sice natočil lotyšský tvůrčí tým v čele s Gintsem Zilbalodisem, ale vlastně je taky „náš“. Leckdo se přitom možná musel nejprve podívat na mapu, aby si připomněl, kde Lotyšsko vlastně leží… Stejně tak jsou Francouzi pyšní na úspěch „jejich“ brazilského filmu Navždy s vámi (od režiséra Waltera Sallese). Pořekadlo „Co je doma, to se počítá“ podle všeho platí i v kolébce kinematografie…

editorial

...
#05/2025

David Lynch

Etnografie samoty

Somnambulní optimista David Lynch

...

Detašované území

...

Přízraky zmizelých

Diktatura a trauma v argentinském sci­-fi

...
#05/2024

sci-fi z globálního jihu

Hudba pro nekonečné dálnice

David Lynch a dream pop

...

Pozdě, ale přece

Staronové dějiny českého anarchismu

...

Samir Hauser: Vyvrhel

...

Systémová lhostejnost

...

Přišla mi reakce na glosu, v níž jsem komentoval odchod několika levicových médií ze sociální sítě X: „Uživatelé této sítě měli před dvěma lety jedinečnou možnost Muska odstřihnout, stačilo na to pár kliků. Ale i to, zdá se, je příliš obtížný úkon. Místo toho se Muskovi smáli, jak neobratně si počíná. Akorát málokdo pochopil, že jediné, co Muska může ohrozit, je pokles uživatelů. A ten v důsledku výsměchu nenastal. Lidé užívající síť X přímo a vědomě Muska už dva roky podporují. Je to v podstatě přímá demokracie. Volby jsou už jen takovou kouřovou clonou,“ píše Michael B. a ptá se: „Jak chcete bojovat proti kapitalismu a digitálním oligarchům, když jim dennodenně do kapes sypete peníze?“

Můj osobní boj proti kapitalismu je založený na tom, že se snažím co nejvíc vyhýbat kapitalistickým modelům chování. Projevuje se to mimo jiné tím, že všude chodím pozdě nebo že nešňupám kokain. Chápu, že to leckomu je k smíchu, ale mně to přijde lepší než se tvářit, že lze něčeho relevantního dosáhnout ignorováním jedné ze sociálních sítí. Realita je taková, že když Elona Muska nepustí do berlínského technoklubu Berghain (tato mrzutost ho údajně potkala v roce 2022), může říct „Seru na vás!“ a postavit si vlastní Berghain třeba na Marsu.

Chcete­-li amerického magnáta „odstřihnout“, nestačí přestat mu sypat peníze – musíte mu je vzít. A schválně to nebudu konkretizovat, aby vynikla hrozivost (a neuskutečnitelnost) této myšlenky. Dokud na této planetě nevznikne konsenzus, že je potřeba omezit moc lidí, kteří závratnou rychlostí bohatnou, zatímco většina ostatních chudne, nic zásadního se nezmění. Za stávající situace Muska můžete odstřihnout jen tehdy, když ho najdete oběšeného a náhodou budete mít u sebe nůžky.

V jednom ze svých textů – v knize Někdo jiný – se Imre Kertész, celoživotně tvořící v maďarštině, podivil, proč ho kritika nazývá „maďarským spisovatelem“, a tuto zdánlivou trivialitu odmítl jako provokativní tvrzení typické pro ty, kdo by „sami chtěli být (samozřejmě i se svými problémy) někde a někým uznáni a přijati“. Nevím, jestli i vás v citované větě zaujalo stylistické umění využít závorku; nejspíš vás ale napadlo, jestli se za odmítáním jedné identity neskrývá identita jiná: v tomto případě žida, který přežil holokaust. Kertész ovšem označení „žid“ chápal jako pojmenování svého „cizinectví“, ne identity, a s Osvětimí se podle něj „nějak záhadně rýmuje“ každá moderní situace.

Ačkoli toto téma může působit jako závaží stahující dílo do sféry historických mement a traumat, Kertészův popis konce světa zůstal aktuální. „Celá západní Evropa se zařídila na obranu,“ napsal v polovině devadesátých let. „Ale nikdo už se neptá, co krom svých peněz vlastně brání (snad ne západní kulturu, jež už dávno neexistuje?)“ – opět umění závorky. Následuje temná předpověď: „Vlastníci peněz a moci znovu přistoupí na úplnou devastaci společnosti, jen aby zachránili, co lze ještě zachránit, a sami se nakonec budou moci zachránit jen za cenu nových totalit a nových společenských katastrof; jaká to však bude záchrana a jaká totalita? Kdo bude moci říct, že tyhle hrozivé ideologie disponují jakoukoli ideou, čímkoli, co ještě není vyzkoušeno a co neskončilo krachem?“

Po třiceti letech špatná předtucha depresivního nobelisty vyvstává v jasnějších konturách. A zároveň stojíme před dalším Kertészovým tématem: oním provokativním požadavkem identity. Nadcházející „hrozivé ideologie“ (bez nových idejí) totiž vyrůstají z půdy rozryté kulturními válkami. Kulturní identita v nich slouží k vymezení frontových linií zákopové války, v níž se postoje deprimovaných pěšáků, bloudících v realitě jako v labyrintu, tříbí negováním názorových pozic protistrany. Vždyť i levicoví autoři a autorky (samozřejmě se svými problémy) běžně hájí některou z „identit“, manifestovaných nálepkami, vlaječkami nebo hesly, proti jiné „identitě“. Dělají to, „aby zachránili, co lze ještě zachránit“ (pokračování znáte), anebo jen chtějí být „uznáni a přijati“?

My méně bojovní se zatím cvičíme v umění závorky.

Ačkoli jsem nikdy neměl ambici bydlet v rodinném domě, můj život se pojí hned se dvěma centry novodobého českého domkářství. Šumperk – město, kde vznikly první televizně tvarované domy, přezdívané šumperáky – nechám stranou. Realitou mého raného mládí byl okál, bílý domek z dřevotřískových a azbestocementových desek, který se od osmdesátých let šířil po celé zemi z Rýmařova.

Okál nesouvisí s okem, jak by se mohlo zdát na základě analogie nos–nosál; původně šlo o zkratku západoněmecké firmy Otto Kreibaum aus Lauenstein, pod jejíž licencí se montované domy zprvu vyráběly. Dnes už slovo „okál“ moc často nezaslechnete, dlouho se tak ale říkalo jak samotným stavbám, tak rýmařovskému podniku, který je dodával. Jakýmsi kouzlem pozdního socialismu (tak jako se JZD Slušovice stalo domácím průkopníkem výpočetní techniky) se licenčního dodávání domků chopil národní podnik Rudné doly Jeseník. Po převratu byla výroba privatizována pod značkou Rodinné domky Rýmařov, zkratka RD ale zůstala. V deseti letech jsem si nad ovidiovskou proměnou rudných dolů v rodinné domky lámal hlavu. Ve stejné době mě doma nutili do výkonnostního fotbalu a v souvislosti se žákovským turnajem „LORD Cup“, který býval vrcholem sezóny, jsem si představoval anglického lorda. Že se jednalo o nástupnický montážní systém okálu, se dozvídám až dnes.

Porůznu v našem pohraničí, i když ne zrovna v Jeseníkách, narážíme ještě na další typ poválečného montovaného domu, zhruba o generaci starší než okály a šumperáky. Takzvané finské domky, stavěné zprvu s pomocí organizace UNRRA, dodnes leckde tvoří ulici nebo kolonii. I ony svědčí o dávných podobách bytové krize.

editorial

...