Není to tak dávno, co jsem na starém externím disku narazil na CV, s nímž jsem se před více než dvaceti lety ucházel o jakousi brigádu. Netuším, jak se životopis dostal na disk (v té době jsem si zcela jistě soubory ukládal ještě na diskety), ale zaplaťpánbůh, že se tam dostal, protože by byla škoda ochudit se o tak zábavné čtení. Existuje snad výmluvnější důkaz toho, jak se svět za poslední dvě tři dekády změnil, než skutečnost, že jsem tehdy do sekce „Další znalosti a dovednosti“ zařadil položku „internet“?
Přiznám se, že se mi po těch časech trochu stýská. Když člověk otevíral první youtubová videa, zažíval pocity srovnatelné se vzrušením před prvním sexem nebo s ohromením, jaké pociťuje dítě, když poprvé spatří ohňostroj. Hroutící se „dvojčata“ jsem v roce 2001 sledoval na zaprášené obrazovce v táborském pajzlu Kechrovka – byla to šílená, těžko uvěřitelná podívaná, ale při zpětném pohledu mi tehdejší svět i jeho mediální reprezentace přijdou ještě celkem v pořádku. Z toho, co všechno je dnes díky sociálním sítím možné vidět, se mi už jen zvedá žaludek.
Naštěstí i v rozlehlém digitálním vesmíru existují zákoutí připomínající opiová doupata z dávných časů, do nichž se člověk může uchýlit a alespoň dočasně zapomenout na celý ten blázinec všude okolo. Nevím, jak vy, ale já se uklidňuju u zvířecích videí. Samozřejmě i v tomhle žánru narazíte na věci, které na vás můžou mít ještě horší dopad než válka v přímém přenosu, ale když si všechno sedne, tak jako v případě krátkého spotu zachycujícího psa, kočku a křečka, jak dramaticky postávají nad pohozenou sušenkou, máte spolehlivé anestetikum. Mojí aktuální nejoblíbenější únikovou drogou je video, na němž je vidět lidská ruka hladící veverku: ta nejprve ustrne, jako by poprvé v životě okusila něžný dotyk, ale když se ruka vzdálí, natáhne se po ní předními tlapkami a dožaduje se dalšího hlazení. Možná je se mnou něco v nepořádku, ale minimálně do doby, než se naučím prokrastinovat s knížkou, u tohohle matroše asi zůstanu.
