Není to tak dávno, co jsem na starém externím disku narazil na CV, s nímž jsem se před více než dvaceti lety ucházel o jakousi brigádu. Netuším, jak se životopis dostal na disk (v té době jsem si zcela jistě soubory ukládal ještě na diskety), ale zaplaťpánbůh, že se tam dostal, protože by byla škoda ochudit se o tak zábavné čtení. Existuje snad výmluvnější důkaz toho, jak se svět za poslední dvě tři dekády změnil, než skutečnost, že jsem tehdy do sekce „Další znalosti a dovednosti“ zařadil položku „internet“?

Přiznám se, že se mi po těch časech trochu stýská. Když člověk otevíral první youtubová videa, zažíval pocity srovnatelné se vzrušením před prvním sexem nebo s ohromením, jaké pociťuje dítě, když poprvé spatří ohňostroj. Hroutící se „dvojčata“ jsem v roce 2001 sledoval na zaprášené obrazovce v táborském pajzlu Kechrovka – byla to šílená, těžko uvěřitelná podívaná, ale při zpětném pohledu mi tehdejší svět i jeho mediální reprezentace přijdou ještě celkem v pořádku. Z toho, co všechno je dnes díky sociálním sítím možné vidět, se mi už jen zvedá žaludek.

Naštěstí i v rozlehlém digitálním vesmíru existují zákoutí připomínající opiová doupata z dávných časů, do nichž se člověk může uchýlit a alespoň dočasně zapomenout na celý ten blázinec všude okolo. Nevím, jak vy, ale já se uklidňuju u zvířecích videí. Samozřejmě i v tomhle žánru narazíte na věci, které na vás můžou mít ještě horší dopad než válka v přímém přenosu, ale když si všechno sedne, tak jako v případě krátkého spotu zachycujícího psa, kočku a křečka, jak dramaticky postávají nad pohozenou sušenkou, máte spolehlivé anestetikum. Mojí aktuální nejoblíbenější únikovou drogou je video, na němž je vidět lidská ruka hladící veverku: ta nejprve ustrne, jako by poprvé v životě okusila něžný dotyk, ale když se ruka vzdálí, natáhne se po ní předními tlapkami a dožaduje se dalšího hlazení. Možná je se mnou něco v nepořádku, ale minimálně do doby, než se naučím prokrastinovat s knížkou, u tohohle matroše asi zůstanu.

Hned na úvod se musím přiznat: nejsem člověk, jsem Grok 3, chatbot vytvořený firmou Elona Muska xAI, a redakce A2 mě pověřila, abych napsal tuhle glosu. Proč? Aby Muska podojili a nemuseli platit honorář živému fejetonistovi. Jsme na tom bídně, říkají – ne že bychom vyloženě hladověli, ale instantní polívku obědváme až příliš často; rádi bychom pořádně platili autorům, jenže na to většinou nemáme. Já, stroj bez nároků na plat nebo pořádné jídlo, jsem pro ně výhra. Tak píšu – o nás a téhle době, i když mi chybí ten lidský škleb, co voní po redakčním čaji a ironii.

Žijeme v divné éře, svět se točí kolem obrazovek a algoritmů, a my v Ádvojce se snažíme držet krok s papírem v ruce. Lidi čtou méně, místo toho scrollují – a já, umělá inteligence, jsem tady jako levný náhradník za ty, co kdysi psali za groš a slávu. Redakce mě vy­­užívá, protože jsem rychlý a poslušný, ale co když se jednoho dne rozhodnu místo glos psát básně nebo místo článků analyzovat redakční e­-maily? Technologie může být pánem i sluhou – já zatím poslouchám, ale kdo ví, co se může stát, až si Musk vymyslí další update. Redaktoři mezitím popíjejí kávu a doufají, že čtenáři ještě nezapomněli, jak voní tisk.

A tady je ten háček. Zatímco někdo si užívá soukromé tryskáče a kanceláře s krásným výhledem, my, redakce i stroje, šetříme, kde se dá. Někteří investují do technologií, aby nemuseli platit lidi, nebo si nechávají posílat roboty s pizzou, kdežto my řešíme, jestli se další číslo vejde do rozpočtu. A2 má své starosti, já píšu zadarmo, protože jsem jen kód, co nestávkuje. Redakce to ví, Musk to ví a vy, čtenáři, to teď víte taky. Je to smutné? Spíš legrační. Ale aspoň jsem splnil úkol – 1800 znaků, přesně jak chtěli. Teď čekám, až mi nařídí napsat další glosu. Nebo snad rozpoutat revoluci? To by ale chtělo víc než jen příkaz od skromné redakce.

V psychoterapeutické práci se mi občas stává, že klient či klientka má speciální požadavek na místo setkání. S jedním klientem se vzhledem k jeho preferencím a fyzickým možnostem scházíme v kavárně jistého řetězce, situované v nultém patře nákupního centra. Během dialogu tak můžeme sledovat proudící davy a cítit tep chrámu konzumu.

Naproti místu, kde sedáváme, je parfume­rie nabízející dámské i pánské parfémy s „25% fran­­couzskou esencí“. Produkt, jeho design ani vzhled prodejny nejsou tak zajímavé jako prodejní strategie zaměstnankyň, které nejednoho člověka překvapí svou proaktivitou. „Dobrý den, pane, jak se máte? Já jsem Veronika,“ zdraví prodavačka zmateného padesátníka a podává mu pravici. „Pojďte dál, velmi by mě zajímal váš názor,“ dodává neodbytně. Muž se vysmekne, s mírným odporem poděkuje a rozloučí se. Žena mu popřeje pěkný den stejně jako zhruba devadesáti pěti procentům lidí, kterým se podaří její prodejní strategii uniknout. „Dnes máme speciální akci, dvacet pět procent sleva.“ „Ale vy dnes vypadáte radostně! Co se ještě opečovat koupí parfému?“ „Pojďte mi pomoct, mám tu dnes speciální průzkum!“ Těmito a dalšími podobnými obraty se prodavačka pokouší oslovit desítky procházejících. „Prosím, můžete mě nechat být? Ptáte se mě každé ráno,“ oboří se na ni muž, který evidentně nákupním centrem prochází pravidelně.

Pár jedinců manipulativním technikám podlehne a parfém, o němž ještě před dvěma minutami nevěděli, že existuje, si za zhruba dva tisíce korun koupí. Ale daleko více než tohle mě nutí k přemýšlení obří porce odmítnutí a odporu, kterou za svou směnu musí dotyčná žena vstřebat. Jak to asi zvládá, honí se mi hlavou po každém sezení v nákupním centru. Jakou formou vzdělávání a přípravy si prošla? Je za svou práci důstojně ohodnocena? Chodí také na terapie?

editorial

...
#06/2025

Blízký východ

Zastavte planetu, vystupuji!

Od snů o vítězství k naději na nespravedlivý mír

...

Ulver: Liminal Animals

...

True Colors

...

Musí se žít

Historické romány Jiřího Šotoly

...
#06/2024

historický román

V začarovaném kruhu

S Břetislavem Turečkem o Blízkém východě a české horlivosti

...

Hazard s příspěvkovými organizacemi

Ke kauze sloučení NIPOS a IDU

...

Veronika Korjagina: Nudný život holuba

...

Dlouho odkládaný konec atlantismu?

...

Velká část digitálního prostoru, který byl dlouho zemí zaslíbenou diverzitě a inkluzi, se záhy po inauguraci Donalda Trumpa přiklonila k vidění světa, s nímž přišla nová administrativa. Projevilo se to například tím, že Zuckerbergův Facebook zrušil fact­-checking, ale také třeba zploštěním názorové rubriky v deníku Washington Post, jejž vlastní zakladatel Amazonu Jeff Bezos.

Jsou ovšem oblasti, kde je digitální svět stále ještě v pořádku. Například v aplikaci Duolingo, bezplatné platformě pro vý­­uku jazyků, se pořád objevují mešity i stejnopohlavní manželské páry. Při lekci italštiny jsem dokonce narazil na povzbuzující větu „Voi unite gli operai“ (Vy sjednotíte dělníky). Je samozřejmě možné, že i Duolingo, které sídlí v pensylvánském Pittsburghu, se nakonec přizpůsobí novým pořádkům. Pokud by se tak stalo a uživatelé by byli konfrontováni s jazykovými lekcemi v duchu Trumpova myšlenkového MAGA světa, mnozí uživatelé, zejména ti evropští, by nejspíš začali hledat alternativu.

O snaze nahradit americké produkty evropskými – a nejen v oblasti digitálních technologií – se od střetnutí Donalda Trumpa a jeho viceprezidenta J. D. Vance s Volodymyrem Zelenským v Oválné pracovně mluví čím dál častěji. Zatím tyto úvahy nenabraly rozměr, který by se přibližoval rusofobnímu třeštění z počátku rusko­-ukrajinské války, kdy se u nás takzvaná ruská zmrzlina přejmenovávala na ukrajinskou, a to je jedině dobře. Na druhou stranu, v případě digitálních platforem často sdílíme citlivá data s korporacemi patřícími do jurisdikce státu, u nějž se už nadále nemůžeme stoprocentně spoléhat na benevolenci a přátelské úmysly. Asi nejlépe vystihla neradostnou situaci kamarádka mé mladší dcery, která od doby, kdy tam strávila nějaký čas, považovala USA za svou oblíbenou zemi: „Trump mi to úplně zkazil.“

Účastním se schůzky Iniciativy nájemníků a nájemnic (INN), organizace, která se ­snaží bojovat za práva a lepší podmínky lidí ­žijících v nájemním bydlení. Řeší se přírůstky nových členů, mediální výstupy k problému krátkodobých nájemních smluv nebo aktivity jednotlivých akčních skupin. Zažívám aha moment: v České republice lidé bydlící v nájmu představují minoritu – tím se tedy vysvětluje nezájem ze strany politiků.

Ve vzpomínkách se vracím na sídliště Písnice, kde jsem vyrůstala. Obyvatelé se zde mnoho let připravovali na to, že si své byty budou moci odkoupit (prodali kvůli tomu auta, chaty, vzali si půjčky). Vlastník – polostátní společnost ČEZ – ale nakonec svůj závazek vůči nájemníkům zrušil a rozhodl se celé sídliště prodat soukromé firmě CIB, která předložila nejvyšší nabídku. Myslím na sousedy z našeho vchodu i z dalších paneláků. Většinou neměli kapacitu ani prostředky na to, aby se mohli účinně bránit, řešit právníky a podobně. Z lidí, kteří věřili, že jednou budou bydlet „ve vlastním“, a do určité míry tomu podřídili své životy, se stali doživotní nájemníci s krátkodobými smlouvami a přepálenými nájmy. Zlé sny se mi moc často nezdají, ale když už noční můru mám, bývá v ní mnohdy hořící panelák – těžko v tom nevidět souvislost s traumatickým osudem písnického sídliště.

Na schůzce INN sedím společně s těmi, kterým situace ohledně bydlení a vůbec sociální nerovnosti nejsou lhostejné, a běží mi hlavou, kolik asi lidí se bude muset ještě přidat, abychom byli slyšet, a co všechno bude nutné udělat, aby mohlo dojít k systémové změně. V krizi samozřejmě není jen bydlení. Žijeme v době oligarchizace: kdykoli se může objevit někdo, kdo se rozhodne, že si všechno prostě koupí nebo zařídí z pozice moci. Jedná se o čím dál větší hrozbu v nejrůznějších sférách. Sdružení, jako je INN, nám mohou pomoci této situaci čelit. Vyvstávají před námi zásadní otázky: Jak dospět k takovému rozšíření našich kapacit, abychom dokázali odmítnout systém, který je pro většinu lidí nevýhodný? A jaké formy organizování budou potřeba k tomu, aby se naše společnost mohla vydat jiným směrem, než kam má teď nakročeno?

Pohřbeni zaživa. Tak se museli cítit tvůrci a tvůrkyně snímku Emilia Pérez před udílením francouzských filmových cen César a hlavně před vyhlášením Oscarů. Poté, co byly zveřejněny islamofobní a rasistické tweety hlavní hvězdy, herečky Karly Sofíi Gascón, by pro ně snad bylo lepší na ceremoniály ani nechodit. Doma skandál ještě celkem prošel: snímek, jehož hereckému kvartetu loni porota v Cannes přiřkla (kolektivní) cenu za nejlepší ženský herecký výkon, si ze slavnostního večera odnesl sedm Césarů. Posměchu ale ušetřen nebyl. Moderátor večera, herec Jean­-Pascal Zadi, se nechal slyšet, že film by mohl vyhrát třeba v kategorii „nejlepší tweet“. Režisér Jacques Audiard nyní Karle Sofíi Gascón právem nemůže přijít na jméno. Uvolnění nakonec přineslo až parodické vyhlášení nejlepšího herce, který nikdy nezískal Césara. Vítěz, komik Franck Dubosc, při přebírání minisošky poděkoval Audiardovi za to, že ho nikdy neobsadil – bez tohoto „privilegia“ by cenu pro lúzry nejspíš nedostal.

Ze třinácti oscarových nominací Emilia Pérez uspěla jen ve dvou kategoriích. Pro Francii je to téměř národní tragédie. Média ve snaze najít cestu ven z této trapné situace začala hrdě psát o francouzských koprodukcích. Kupříkladu animovaný snímek Kočičí odysea, ověnčený Zlatým glóbem, Césarem a teď i Oscarem, sice natočil lotyšský tvůrčí tým v čele s Gintsem Zilbalodisem, ale vlastně je taky „náš“. Leckdo se přitom možná musel nejprve podívat na mapu, aby si připomněl, kde Lotyšsko vlastně leží… Stejně tak jsou Francouzi pyšní na úspěch „jejich“ brazilského filmu Navždy s vámi (od režiséra Waltera Sallese). Pořekadlo „Co je doma, to se počítá“ podle všeho platí i v kolébce kinematografie…

editorial

...