Rád se nechám vyhecovat. Nepředstavujte si však žádnou divočinu. Většinou se nechám přemluvit k návštěvě zjevně nablblého divadelního představení, výstavy komerčního umění nebo koncertu českého rapu. Naposledy jsem se takhle „odvázal“ před pár týdny. Kamarádovi jsem poslal odkaz na premiéru dokumentu o hnutí Milion chvilek pro demokracii se třemi emotikony klaunů. „Jdeme?“ odpověděl mi. Necukl jsem – koupil jsem lístky a šlo se.
Ukázalo se, že kamarádské špičkování bylo i na začátku protestního hnutí, které – jak se obligátně dodává – dvakrát zaplnilo pražskou Letenskou pláň. Vždy se mi vybaví Marek Ztracený nebo Leoš Mareš, které také v médiích nelze zmínit, aniž by se uvedlo, kolikrát vyprodali O2 arenu. V úvodu dokumentu se divák dozví, že Benjamin Roll si s Mikulášem Minářem usmysleli, že donutí Andreje Babiše mluvit pravdu. Tenhle hec, na rozdíl od toho našeho, který mě a mého kamaráda stál jeden večer, trval několik let a neskončil na pivku, ale porážkou hnutí ANO ve volbách v roce 2021. Oba aktivisté to chápou jako úspěch a důkaz vzedmutí občanské společnosti.
Stejně jako po zhlédnutí Anny Kareniny ve Švandově divadle, čůrákoponorek Davida Černého v DSC Gallery a gigu Tylera Durdena na Stalinu jsem si i po odchodu z Kina Pilotů říkal: „Co jsem si od toho vlastně sliboval?“ Nebudu lhát. Většinou se jdu přesvědčit o vlastní pravdě a povýšeně se zasmát nad blbostí druhých. Ale podobně jako cestou na koncert rappera, který prošňupal svůj talent, jsem i před projekcí dokumentu ve skrytu duše doufal, že se mýlím a že se věci vyjeví jinak, než jak se zdají. Do sálu jsem tak šel se ždibíčkem naděje, že se ve filmu od obou svých vrstevníků dočkám přiznání, že se jejich snaha obrátila vniveč a že nestačí proti Babišovi protestovat a nadávat mu do estébáků. Šance to byla ale podobně mizivá, jako že se Tyler Durden hecne a skončí s pikem nebo že se tihle dva kašpaři po říjnových volbách, které vyhraje ANO, znovu nespojí a nerozjedou Milion chvilek pro demokracii 2.