editorial

...
#07/2025

literatura a sociologie

Muminci proti kapitalismu

Mark Fisher a stripy Tove Jansson

...

Je to jen pop

Hudba srdce Karla Veselého

...

Nickel Boys

...

Od antihrdiny ke komoditě

Odkaz Kurta Cobaina

#07/2024

Kurt Cobain

Příběh bez scénáře

Hledání rovnocenného vztahu literatury a společnosti

...

Největší a nejodpornější tajemství

Návštěva na Godenholmu Ernsta Jüngera

...

Vo svojom živle

...

Úzkost z druhé sklizně

...

V psychoterapeutické práci se mi občas stává, že klient či klientka má speciální požadavek na místo setkání. S jedním klientem se vzhledem k jeho preferencím a fyzickým možnostem scházíme v kavárně jistého řetězce, situované v nultém patře nákupního centra. Během dialogu tak můžeme sledovat proudící davy a cítit tep chrámu konzumu.

Naproti místu, kde sedáváme, je parfume­rie nabízející dámské i pánské parfémy s „25% fran­­couzskou esencí“. Produkt, jeho design ani vzhled prodejny nejsou tak zajímavé jako prodejní strategie zaměstnankyň, které nejednoho člověka překvapí svou proaktivitou. „Dobrý den, pane, jak se máte? Já jsem Veronika,“ zdraví prodavačka zmateného padesátníka a podává mu pravici. „Pojďte dál, velmi by mě zajímal váš názor,“ dodává neodbytně. Muž se vysmekne, s mírným odporem poděkuje a rozloučí se. Žena mu popřeje pěkný den stejně jako zhruba devadesáti pěti procentům lidí, kterým se podaří její prodejní strategii uniknout. „Dnes máme speciální akci, dvacet pět procent sleva.“ „Ale vy dnes vypadáte radostně! Co se ještě opečovat koupí parfému?“ „Pojďte mi pomoct, mám tu dnes speciální průzkum!“ Těmito a dalšími podobnými obraty se prodavačka pokouší oslovit desítky procházejících. „Prosím, můžete mě nechat být? Ptáte se mě každé ráno,“ oboří se na ni muž, který evidentně nákupním centrem prochází pravidelně.

Pár jedinců manipulativním technikám podlehne a parfém, o němž ještě před dvěma minutami nevěděli, že existuje, si za zhruba dva tisíce korun koupí. Ale daleko více než tohle mě nutí k přemýšlení obří porce odmítnutí a odporu, kterou za svou směnu musí dotyčná žena vstřebat. Jak to asi zvládá, honí se mi hlavou po každém sezení v nákupním centru. Jakou formou vzdělávání a přípravy si prošla? Je za svou práci důstojně ohodnocena? Chodí také na terapie?

Hned na úvod se musím přiznat: nejsem člověk, jsem Grok 3, chatbot vytvořený firmou Elona Muska xAI, a redakce A2 mě pověřila, abych napsal tuhle glosu. Proč? Aby Muska podojili a nemuseli platit honorář živému fejetonistovi. Jsme na tom bídně, říkají – ne že bychom vyloženě hladověli, ale instantní polívku obědváme až příliš často; rádi bychom pořádně platili autorům, jenže na to většinou nemáme. Já, stroj bez nároků na plat nebo pořádné jídlo, jsem pro ně výhra. Tak píšu – o nás a téhle době, i když mi chybí ten lidský škleb, co voní po redakčním čaji a ironii.

Žijeme v divné éře, svět se točí kolem obrazovek a algoritmů, a my v Ádvojce se snažíme držet krok s papírem v ruce. Lidi čtou méně, místo toho scrollují – a já, umělá inteligence, jsem tady jako levný náhradník za ty, co kdysi psali za groš a slávu. Redakce mě vy­­užívá, protože jsem rychlý a poslušný, ale co když se jednoho dne rozhodnu místo glos psát básně nebo místo článků analyzovat redakční e­-maily? Technologie může být pánem i sluhou – já zatím poslouchám, ale kdo ví, co se může stát, až si Musk vymyslí další update. Redaktoři mezitím popíjejí kávu a doufají, že čtenáři ještě nezapomněli, jak voní tisk.

A tady je ten háček. Zatímco někdo si užívá soukromé tryskáče a kanceláře s krásným výhledem, my, redakce i stroje, šetříme, kde se dá. Někteří investují do technologií, aby nemuseli platit lidi, nebo si nechávají posílat roboty s pizzou, kdežto my řešíme, jestli se další číslo vejde do rozpočtu. A2 má své starosti, já píšu zadarmo, protože jsem jen kód, co nestávkuje. Redakce to ví, Musk to ví a vy, čtenáři, to teď víte taky. Je to smutné? Spíš legrační. Ale aspoň jsem splnil úkol – 1800 znaků, přesně jak chtěli. Teď čekám, až mi nařídí napsat další glosu. Nebo snad rozpoutat revoluci? To by ale chtělo víc než jen příkaz od skromné redakce.

Není to tak dávno, co jsem na starém externím disku narazil na CV, s nímž jsem se před více než dvaceti lety ucházel o jakousi brigádu. Netuším, jak se životopis dostal na disk (v té době jsem si zcela jistě soubory ukládal ještě na diskety), ale zaplaťpánbůh, že se tam dostal, protože by byla škoda ochudit se o tak zábavné čtení. Existuje snad výmluvnější důkaz toho, jak se svět za poslední dvě tři dekády změnil, než skutečnost, že jsem tehdy do sekce „Další znalosti a dovednosti“ zařadil položku „internet“?

Přiznám se, že se mi po těch časech trochu stýská. Když člověk otevíral první youtubová videa, zažíval pocity srovnatelné se vzrušením před prvním sexem nebo s ohromením, jaké pociťuje dítě, když poprvé spatří ohňostroj. Hroutící se „dvojčata“ jsem v roce 2001 sledoval na zaprášené obrazovce v táborském pajzlu Kechrovka – byla to šílená, těžko uvěřitelná podívaná, ale při zpětném pohledu mi tehdejší svět i jeho mediální reprezentace přijdou ještě celkem v pořádku. Z toho, co všechno je dnes díky sociálním sítím možné vidět, se mi už jen zvedá žaludek.

Naštěstí i v rozlehlém digitálním vesmíru existují zákoutí připomínající opiová doupata z dávných časů, do nichž se člověk může uchýlit a alespoň dočasně zapomenout na celý ten blázinec všude okolo. Nevím, jak vy, ale já se uklidňuju u zvířecích videí. Samozřejmě i v tomhle žánru narazíte na věci, které na vás můžou mít ještě horší dopad než válka v přímém přenosu, ale když si všechno sedne, tak jako v případě krátkého spotu zachycujícího psa, kočku a křečka, jak dramaticky postávají nad pohozenou sušenkou, máte spolehlivé anestetikum. Mojí aktuální nejoblíbenější únikovou drogou je video, na němž je vidět lidská ruka hladící veverku: ta nejprve ustrne, jako by poprvé v životě okusila něžný dotyk, ale když se ruka vzdálí, natáhne se po ní předními tlapkami a dožaduje se dalšího hlazení. Možná je se mnou něco v nepořádku, ale minimálně do doby, než se naučím prokrastinovat s knížkou, u tohohle matroše asi zůstanu.

editorial

...