Čo robiť?

...

Jiří Riessler, Petra Fraňková: Oneiroboros

...

Byla to fascinující podívaná. Stárnoucí hokejový bard Alexandr Ovečkin letos sázel gól za gólem a celá severoamerická NHL dychtivě čekala, kdy pokoří střelecký rekord legendárního Waynea Gretzkého. Doprovázel to nejbrutálnější kýč, jaký si dovedete představit. Týmový maskot během sezony obsluhoval nafukovací číselník, a jak se blížilo překonání rekordu, k plyšovému orlovi se připojili nejvyšší pohlaváři soutěže i sám Gretzky a osobně na stadionech vyhlíželi zlomový okamžik.

Oslavy nenechaly v klidu strážce morálního pořádku v čele s Dominikem Haškem. Celá maškaráda podle nich prospěla v první řadě Vladimiru Putinovi. Čeští sportovní komentátoři se tak horlivě předháněli v tom, kdo ruskému kanonýrovi víc naloží, až měl člověk pocit, že nestřílí pukem v NHL, ale olovem na Ukrajině. Hlavní příčinou negativních postojů k Ovečkinovi je jeho profilová fotka na instagramu, na níž pózuje s ruským prezidentem. Fakt, že hráč fotografii nevyměnil, novináři interpretují jako jeho souhlas s Putinovou politikou. Ovečkin se sice vyjádřil, že chce mír, a dalším komentářům se vyhýbá, přesto ho mnozí neváhají označit za hlavní ideologický nástroj ruského režimu. Je fascinující, když taková kritika zaznívá ze země, která nákupem ruského plynu nepřímo pomáhala financovat Putinovo válečné tažení.

Ovečkinofobie odhaluje naše pokrytectví, pokud jde o vztah sportu a politiky. Když se nám to hodí, tvrdíme, že politika do sportu nepatří, jindy ale po sportovcích vyžadujeme jasné politické stanovisko a upíráme jim právo svobodně se rozhodnout, zda se budou k politice vyjadřovat, či nikoli. Škoda, že Hašek nebyl tak angažovaný v době, kdy – pár let po ruské anexi Jižní Osetie – hrával v Rusku. Tehdy ale přece politika na ledovou plochu ještě nepatřila.

Před časem se na Ádvojku obrátil jeden čtenář s žádostí o radu, koho volit v podzimních parlamentních volbách. „ODS, TOP 09 a KDU­-ČSL prokázaly absolutní neschopnost vládnout či jakkoli reagovat na současné výzvy. ANO je Babiš, děkuju, nechci. Bizár jako SPD, KSČM či Motoristi ani nezmiňuji. Bohužel STAN, Piráti či Socdem jsou pro mě dost diskutabilní. Zelení živoří. (…) Prosím, poraďte mi, jakkoli. A když ne koho volit, tak jestli mám někam jít, něco rozbít, něco napsat, něco odnést… nevím.“ Upřímně? Taky nevím. Jediné, co vím, je to, že sám jsem u voleb nebyl drahně let – a ničemu to zřejmě nepomohlo ani neuškodilo.

V knize Václava Magida Malá encyklopedie nepatřičností (2019) jsem nedávno našel text, který by se dal vztáhnout i ke krizi zastupitelské demokracie: „V domácnosti stejně jako ve společnosti je nejúčinnějším motorem změny strategie ‚čím hůře, tím lépe‘ neboli ‚tak špatně, že se už musí něco stát‘. Zdá se vám, že nějaká věc sice jakžtakž plní svůj účel, ale už nefunguje na sto procent? Nebo funguje dobře a jenom se vám nelíbí? Zničte ji úplně, aby už fungovat nemohla! Určitě se pak najde někdo, komu nezbude nic jiného než zajistit její výměnu.“ Text se tváří jako návod, hlavní problém ovšem zůstává: kdo se stane agentem změny a jak ji provede?

Jestli budou nadcházející volby něčím výjimečné, tak podle všeho tím, že nikdy po ro­­ce 1989 nebylo do uren vhozeno tolik negativně motivovaných hlasů, kolik se jich dá očekávat letos. Pravděpodobně výrazná většina hlasů pro současnou vládní koalici nebude výrazem souhlasu s tím, jak vládla, ale projevem odporu k Andreji Babišovi. A stejně tak předpokládaný volební úspěch hnutí ANO bude do značné míry výsledkem nespokojenosti se současným kabinetem. Velká část voličů z obou táborů přitom bude volit nejenom proti svým politickým nepřátelům, ale zároveň i proti vlastním zájmům.

Za Ádvojku mluvit nemůžu (a nechci), ale sám za sebe radím všem: neřiďte se nenávistí ani falešným pocitem odpovědnosti a nebuďte masochisti. Zkuste tentokrát volit podle svého přesvědčení a bez ohledu na to, že váš hlas může propadnout. A není­-li tu strana, se kterou doopravdy souzníte, radši k volbám nechoďte. A když ani tohle k ničemu nepovede, bude načase začít vážně uvažovat o tom, zda něco nerozbít.

Luhačovice jsou proslulé svými lázněmi a minerálními prameny. Vedení města lázeňským službám podřizuje, co může, vydělávat se přece musí. Místní však scházejí na úbytě. Luhačovický zámek ve starousedlické části obce restituovali Serényiové a uzavřeli ho veřejnosti stejně jako zámecký park. A co nestihla zničit šlechta, dokonal lid se svými automobily. Ale lkát nad tím, že v celé obytné čtvrti chybějí přechody pro chodce, by ve světě, který ovládají motoristé, byl pláč na nesprávném hrobě.

To lázně jsou, panečku, jiný svět: lázeňští hosté ukusují oplatky, městští strážníci vesele rozdávají lístky za špatné parkování a všichni se tváří, že jsou ohromně důležití. Moje Luhačovice jsou poněkud jiné než ty, které J. A. Pitínský okouzleně vylíčil v povídkovém souboru Domácí potřeby. I slavný divadelní režisér nicméně v rozhovoru s Janem Němcem (Host č. 2/2025) říká: „Přes všechnu dobrou snahu je to tu takové trochu deklasované, nejisté místo, odkud mladí spíše utíkají. Není tu už taková vroucnost, někde uvnitř je to tu čímsi zkažené.“

Snad aby městečko sevřené v údolí na pomezí Valašska a Slovácka dostálo své poloze „mezi“, spojuje v sobě počátek českého kapitalistického realismu s jeho pozdní fází. V malebných kulisách se v postmoderním duchu odehrávají scény vyloženě devadesátkové. Slivovice se už pálí málo, ale pálit se dají i jiné věci. Začátkem dubna dva maskovaní muži během polední pauzy vybílili zlatnictví v centru města, autem frnkli do lesa, zapálili ho (auto, ne les) a zem se po nich slehla. Tož takhle si tam žijou. Není divu, že luhačovický turistický portál vyzývá: „Naplánujte si vaši příští dovolenou. Objevte krásu Luhačovic.“

editorial

...
#08/2025

současné české drama

Olíznout žábu a mísu

...

Krabice, které změnily svět

Co všechno nám dala a vzala kontejnerová doprava?

...
#08/2024

globální logistika

České drama v ohrožení?

Jeden literární druh mezi krizí a závěrečnou katastrofou

...

Bavor a Javor: Klášterní ulice

...

Günter Grass: Živé sochy

...

Funkční sňatek z rozumu

...

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka, který kompetence pro výkon svého úřadu získal studiem zemědělství a rostlinolékařství, provozováním soukromého hospodářství a vedením distribučního střediska agrochemických produktů, se na Světový den sociální práce rozhodl prokázat svou velkorysost a solidaritu. V příspěvku na svých sociálních sítích vyzval národ k „alespoň symbolickému poděkování“ lidem pracujícím v sociálních službách – prostřednictvím grafiky se srdíčkem. Citlivé jedince zabolí už jen přítomnost generického maskulina na grafice – osmdesát procent pracujících v tomto odvětví jsou totiž ženy. Podpůrnou grafiku Ministerstvo práce a sociálních věcí umístilo na webové stránky, aby si ji lidé mohli stáhnout či vytisknout. No není to úžasné? Taková dávka podpory! Jedno oko nezůstalo suché…

V kruzích sociální práce se pohybuji téměř deset let a poslední tři roky vnímám, že podobně jako na této planetě hoří čím dál tím víc míst v důsledku klimatické krize, zvyšuje se i počet vyhořelých lidí pracujících v tomto oboru. Za jejich obětavost, entuziasmus, humanistické přesvědčení, pokoru a cit pro zodpovědnost, bez nichž se tato psychicky a často i fyzicky náročná práce neobejde, je společnost odměňuje vskutku mizernými platy. Značná část z nich se svým příjmem vyjde jen horko těžko. Lidé v mém okolí mnohdy mají více než jeden pracovní úvazek, pobírají příspěvek na bydlení a nemají sílu ani kapacitu na protest.

Obávám se, že si vůbec nedokážeme představit, jak zásadní celospolečenské dopady by mohla mít stávka sociálních pracovníků a pracovnic, ale možná bychom si takovou zkušenost za naši přehlíživost zasloužili. Otřesné pracovní podmínky a hodnoty, které zastávají, ovšem drží tyto lidi v pasti – unavené a neschopné odporu. Co kdyby se pan ministr stal ze zemědělce na chvíli hasičem a pokusil se zamezit šíření plamenů, například zvýšením platů? Trochu se však bojím, že od Jurečky bychom se dočkali maximálně tak podpůrné grafiky s požární stříkačkou.

Rád se nechám vyhecovat. Nepředstavujte si však žádnou divočinu. Většinou se nechám přemluvit k návštěvě zjevně nablblého divadelního představení, výstavy komerčního umění nebo koncertu českého rapu. Naposledy jsem se takhle „odvázal“ před pár týdny. Kamarádovi jsem poslal odkaz na premiéru dokumentu o hnutí Milion chvilek pro demokracii se třemi emotikony klaunů. „Jdeme?“ odpověděl mi. Necukl jsem – koupil jsem lístky a šlo se.

Ukázalo se, že kamarádské špičkování bylo i na začátku protestního hnutí, které – jak se obligátně dodává – dvakrát zaplnilo pražskou Letenskou pláň. Vždy se mi vybaví Marek Ztracený nebo Leoš Mareš, které také v mé­­diích nelze zmínit, aniž by se uvedlo, kolikrát vyprodali O2 arenu. V úvodu dokumentu se divák dozví, že Benjamin Roll si s Mikulášem Minářem usmysleli, že donutí Andreje Babiše mluvit pravdu. Tenhle hec, na rozdíl od toho našeho, který mě a mého kamaráda stál jeden večer, trval několik let a neskončil na pivku, ale porážkou hnutí ANO ve volbách v roce 2021. Oba aktivisté to chápou jako úspěch a důkaz vzedmutí občanské společnosti.

Stejně jako po zhlédnutí Anny Kareniny ve Švandově divadle, čůrákoponorek Davida Černého v DSC Gallery a gigu Tylera Durdena na Stalinu jsem si i po odchodu z Kina Pilotů říkal: „Co jsem si od toho vlastně sliboval?“ Nebudu lhát. Většinou se jdu přesvědčit o vlastní pravdě a povýšeně se zasmát nad blbostí druhých. Ale podobně jako cestou na koncert rappera, který prošňupal svůj talent, jsem i před projekcí dokumentu ve skrytu duše doufal, že se mýlím a že se věci vyjeví jinak, než jak se zdají. Do sálu jsem tak šel se ždibíčkem naděje, že se ve filmu od obou svých vrstevníků dočkám přiznání, že se jejich snaha obrátila vniveč a že nestačí proti Babišovi protestovat a nadávat mu do estébáků. Šance to byla ale podobně mizivá, jako že se Tyler Durden hecne a skončí s pikem nebo že se tihle dva kašpaři po říjnových volbách, které vyhraje ANO, znovu nespojí a nerozjedou Milion chvilek pro demokracii 2.

Zemětřesení ve Francii. Tak se mluví o trestu pro Marine Le Pen. Vůdčí osobnost francouzské krajní pravice, mnohonásobná kandidátka na prezidentku, dědička trůnu po otci zakladateli, symbol tradicionalistického nacionalismu, ale taky zlodějka a podvodnice. Alespoň podle soudu, který ji za zpronevěru financí z EU (mělo se jednat o zhruba tři miliony eur v letech 2004–2016) odsoudil ke čtyřem letům odnětí svobody (z toho ke dvěma rokům nepodmíněně). Vězení ale zdánlivě nikoho nevzrušovalo. Dlouholetá lídryně francouzských nacionalistů nejspíš počítala s kampaní i za mřížemi. Soudní síň opustila ještě před přečtením konečného verdiktu – asi už cítila, že jí teče do bot. Dva roky v chládku jsou evidentně nic proti pětiletému zákazu kandidovat do veřejných funkcí. Tato část rozsudku má okamžitou platnost, takže Národní sdružení z minuty na minutu ztratilo svou kandidátku do prezidentských voleb v roce 2027.

Předseda Národního sdružení Jordan Bardel­la rozsudek označil za popravu demokracie a pomalu začíná z Le Pen dělat mučednici. Nejspíš opomněl, že ještě nedávno se jeho strana chvástala, že jako jediná ve Francii nekrade. Její představitelé soudní rozsudky týkající se zpronevěr označovali za příliš mírné. A teď varují před totalitou. Podpora francouzské političce přišla z Ruska (paradoxně ještě před vynesením rozsudku), odkud ostatně pochází většina peněz na kampaně Národního sdružení. A také z Maďarska, jehož vládce Viktor Orbán zřejmě prošel tranzicí: „Je suis Marine!“ vyznal se na sociální síti. Skutečná Marine se proti rozsudku odvolala, žádný velký zvrat se nicméně ne­­očekává. Zdá se, že spadla klec.

editorial

...