editorial

...
#09/2025

brazilská hudba

Najít svou páku

Kulturní odbory na Slovensku

...

Udávání Egona Bondyho

Vodrážkovo vítězství nad mýtem i nad literaturou

...

Z rockera vrahem

...

Budoucnost originality

Co nám AI prozrazuje o naší kultuře a vzdělání?

...
#09/2024

AI

Když periferie křičí

Funk ostentação jako vize bláznů z brazilských favel

...

Léto, mouchy, láska

Mariborské fraktály Dory Kaprálové

...

Jiří Riessler, Petra Fraňková: Oneiroboros

...

Čo robiť?

...

Byla to fascinující podívaná. Stárnoucí hokejový bard Alexandr Ovečkin letos sázel gól za gólem a celá severoamerická NHL dychtivě čekala, kdy pokoří střelecký rekord legendárního Waynea Gretzkého. Doprovázel to nejbrutálnější kýč, jaký si dovedete představit. Týmový maskot během sezony obsluhoval nafukovací číselník, a jak se blížilo překonání rekordu, k plyšovému orlovi se připojili nejvyšší pohlaváři soutěže i sám Gretzky a osobně na stadionech vyhlíželi zlomový okamžik.

Oslavy nenechaly v klidu strážce morálního pořádku v čele s Dominikem Haškem. Celá maškaráda podle nich prospěla v první řadě Vladimiru Putinovi. Čeští sportovní komentátoři se tak horlivě předháněli v tom, kdo ruskému kanonýrovi víc naloží, až měl člověk pocit, že nestřílí pukem v NHL, ale olovem na Ukrajině. Hlavní příčinou negativních postojů k Ovečkinovi je jeho profilová fotka na instagramu, na níž pózuje s ruským prezidentem. Fakt, že hráč fotografii nevyměnil, novináři interpretují jako jeho souhlas s Putinovou politikou. Ovečkin se sice vyjádřil, že chce mír, a dalším komentářům se vyhýbá, přesto ho mnozí neváhají označit za hlavní ideologický nástroj ruského režimu. Je fascinující, když taková kritika zaznívá ze země, která nákupem ruského plynu nepřímo pomáhala financovat Putinovo válečné tažení.

Ovečkinofobie odhaluje naše pokrytectví, pokud jde o vztah sportu a politiky. Když se nám to hodí, tvrdíme, že politika do sportu nepatří, jindy ale po sportovcích vyžadujeme jasné politické stanovisko a upíráme jim právo svobodně se rozhodnout, zda se budou k politice vyjadřovat, či nikoli. Škoda, že Hašek nebyl tak angažovaný v době, kdy – pár let po ruské anexi Jižní Osetie – hrával v Rusku. Tehdy ale přece politika na ledovou plochu ještě nepatřila.

Před časem se na Ádvojku obrátil jeden čtenář s žádostí o radu, koho volit v podzimních parlamentních volbách. „ODS, TOP 09 a KDU­-ČSL prokázaly absolutní neschopnost vládnout či jakkoli reagovat na současné výzvy. ANO je Babiš, děkuju, nechci. Bizár jako SPD, KSČM či Motoristi ani nezmiňuji. Bohužel STAN, Piráti či Socdem jsou pro mě dost diskutabilní. Zelení živoří. (…) Prosím, poraďte mi, jakkoli. A když ne koho volit, tak jestli mám někam jít, něco rozbít, něco napsat, něco odnést… nevím.“ Upřímně? Taky nevím. Jediné, co vím, je to, že sám jsem u voleb nebyl drahně let – a ničemu to zřejmě nepomohlo ani neuškodilo.

V knize Václava Magida Malá encyklopedie nepatřičností (2019) jsem nedávno našel text, který by se dal vztáhnout i ke krizi zastupitelské demokracie: „V domácnosti stejně jako ve společnosti je nejúčinnějším motorem změny strategie ‚čím hůře, tím lépe‘ neboli ‚tak špatně, že se už musí něco stát‘. Zdá se vám, že nějaká věc sice jakžtakž plní svůj účel, ale už nefunguje na sto procent? Nebo funguje dobře a jenom se vám nelíbí? Zničte ji úplně, aby už fungovat nemohla! Určitě se pak najde někdo, komu nezbude nic jiného než zajistit její výměnu.“ Text se tváří jako návod, hlavní problém ovšem zůstává: kdo se stane agentem změny a jak ji provede?

Jestli budou nadcházející volby něčím výjimečné, tak podle všeho tím, že nikdy po ro­­ce 1989 nebylo do uren vhozeno tolik negativně motivovaných hlasů, kolik se jich dá očekávat letos. Pravděpodobně výrazná většina hlasů pro současnou vládní koalici nebude výrazem souhlasu s tím, jak vládla, ale projevem odporu k Andreji Babišovi. A stejně tak předpokládaný volební úspěch hnutí ANO bude do značné míry výsledkem nespokojenosti se současným kabinetem. Velká část voličů z obou táborů přitom bude volit nejenom proti svým politickým nepřátelům, ale zároveň i proti vlastním zájmům.

Za Ádvojku mluvit nemůžu (a nechci), ale sám za sebe radím všem: neřiďte se nenávistí ani falešným pocitem odpovědnosti a nebuďte masochisti. Zkuste tentokrát volit podle svého přesvědčení a bez ohledu na to, že váš hlas může propadnout. A není­-li tu strana, se kterou doopravdy souzníte, radši k volbám nechoďte. A když ani tohle k ničemu nepovede, bude načase začít vážně uvažovat o tom, zda něco nerozbít.

Luhačovice jsou proslulé svými lázněmi a minerálními prameny. Vedení města lázeňským službám podřizuje, co může, vydělávat se přece musí. Místní však scházejí na úbytě. Luhačovický zámek ve starousedlické části obce restituovali Serényiové a uzavřeli ho veřejnosti stejně jako zámecký park. A co nestihla zničit šlechta, dokonal lid se svými automobily. Ale lkát nad tím, že v celé obytné čtvrti chybějí přechody pro chodce, by ve světě, který ovládají motoristé, byl pláč na nesprávném hrobě.

To lázně jsou, panečku, jiný svět: lázeňští hosté ukusují oplatky, městští strážníci vesele rozdávají lístky za špatné parkování a všichni se tváří, že jsou ohromně důležití. Moje Luhačovice jsou poněkud jiné než ty, které J. A. Pitínský okouzleně vylíčil v povídkovém souboru Domácí potřeby. I slavný divadelní režisér nicméně v rozhovoru s Janem Němcem (Host č. 2/2025) říká: „Přes všechnu dobrou snahu je to tu takové trochu deklasované, nejisté místo, odkud mladí spíše utíkají. Není tu už taková vroucnost, někde uvnitř je to tu čímsi zkažené.“

Snad aby městečko sevřené v údolí na pomezí Valašska a Slovácka dostálo své poloze „mezi“, spojuje v sobě počátek českého kapitalistického realismu s jeho pozdní fází. V malebných kulisách se v postmoderním duchu odehrávají scény vyloženě devadesátkové. Slivovice se už pálí málo, ale pálit se dají i jiné věci. Začátkem dubna dva maskovaní muži během polední pauzy vybílili zlatnictví v centru města, autem frnkli do lesa, zapálili ho (auto, ne les) a zem se po nich slehla. Tož takhle si tam žijou. Není divu, že luhačovický turistický portál vyzývá: „Naplánujte si vaši příští dovolenou. Objevte krásu Luhačovic.“

editorial

...